Epizoda 2: Mrak

30.06.2019

Emilka a drak Alfréd

Epizoda 2: Mrak

Emilka si sedla do trávy nedaleko keře, v němž se skrýval bílý, zelenooký drak. Rozhodla se posvačit, třeba to draka vyláká ven? Ráda se s ním o své jídlo podělí. 

Ovšem zelené oči se na ni stále dívaly z křoví naprosto bez hnutí. To je ale divné. Asi nemá hlad. Nebo se mně bojí? Zřejmě bude lepší nechat ho být a jít dál. Musím stejně co nejdříve najít nějakou vodu. Zvedla se tedy, zamávala směrem ke keři a svižným krokem odcházela. 

Asi po půl hodině spěšného cupitání kopcovitým terénem s loukami téměř bez stromů na ni najednou padl stín. Překvapeně zvedla hlavu. Oblohou letěl drak. Pomaličku, tiše, a velmi vysoko. Tělem právě zakrýval sluníčko, tak se jí nedařilo poznat, zda je to ten bílý z křoví. Zkusila na něj zamávat. Nevěděla, zda se na draky mává. Vlastně ani netušila, jak se s draky komunikuje. A dnes to bylo poprvé, co nějakého spatřila na vlastní oči. Ačkoli jen částečně. A teď tady ten na obloze...

Drak na její mávání nereagoval. Dál si plynul oblohou jako mrak, co se nikam nežene. Emilka tedy pokračovala v chůzi. Drak však jakoby schválně letěl stále nad ní. 

Že by proto, aby zůstávala ve stínu, a nespalovalo ji sluníčko? Nezdá se jí to jen z toho horka? Znovu stočila zrak vzhůru. Drak asi klesl o něco níže, zdál se jí nějaký větší. Pokud se ji opravdu snaží udržet ve stínu, třeba je schopen nějaké rozumné komunikace. Co když jsou draci stejně inteligentní jako delfíni?

Po chvíli se drak snesl ještě níž. Přestože byl stále ve směru sluníčka, dala už se rozeznat bílá hlava a ocas. Emilka radostně zatleskala dlaněmi nad hlavou. Nemohl by už konečně sletět dolů? To ji musí tak napínat? Jenže tu jí oči rázem oslepilo slunce. Drak odletěl. Než se Emilka rozkoukala, byl ten tam. Cožpak ho tím tleskáním vyplašila? Kéž by se jen vrátil!