Kapitola 5 (Škola)

07.09.2019

Se Žabákem u jezírka

Toto je ukázka ze čtyřdílného románu Milovaná Sluncem. V druhém dílu, Škola, navštěvuje hlavní hrdinka, faraonova dcera Meritaton, spirituální, mysterijní školu, kde se žáci učí techniky osobního a duchovního rozvoje, aby s grácií zvládli závěrečnou zkoušku odvahy. Příběh si můžete zakoupit v mém e-shopu jako e-knihy či audio-knihy. Později na ně naváže Meritatonina škola věčného mládí (praktické e-knihy s nahrávkami a s léčivými písněmi).


Žabák se opět výsměšně uchechtl při představě, že on, potulný mnich, by šel na trh třeba s kradenými ostružinami. Ta holka zřejmě nemá vůbec ponětí, kdo jsem. Proletělo mu hlavou. Nevěděl, že Meritaton umí číst lidem myšlenky.

Dívka uvažovala, zda se má vzdálit. Cítila se uražená. Jenže ten Láma byl tak zvláštní a fascinující, že od něj nějak nedokázala odejít. Uděláš mi tedy tu píšťalku? Připomněla se, a ukázala na proutek, který Žabák třímal v ruce.

Ano, samozřejmě. A dal se do díla. Ťukal, naklepával, sem tam něco oloupal... A mezitím ho napadlo...

A ty děláš co užitečného, že jsi tak chytrá a každého bys hned zaměstnala?

Meritaton to trochu zarazilo. Já občas pomáhám správci a zahradníkovi upravovat tuto zahradu. A taky dělám úkoly do školy. S chůvou se občas procházíme po městě a okolí. Pozorujeme, jak se lidem daří, a já pak podávám zprávy otci. Bere mne vážně.

Žabákovi trošku škubl koutek do úšklebku jemné závisti. On nemá chůvu ani milující rodiče. Je úplně sám, skrytý za svou maskou potulného mnicha, s níž si přitahuje alespoň úctu a trochu jídla, když už ne lásku... Je to těžký život být na všechno sám. Nemá nikoho, kdo by ho podpořil. Kdo by ho utěšil, když má strach. Musí se sám rozhodovat... Někdy je pro něj lepší pořád meditovat. Alespoň nemusí vnímat, že je možná vlastně všem pro smích. Podivín... Kdyby jen věděli, kolikrát už měl takový hlad, že málem zemřel. A zima mu byla. Nebo srdceryvně plakal, když spadl do jakési jámy pro lov zvěře, poranil si koleno, a dva týdny se mu nedařilo vyškrábat se ven. Kdybyste jen věděli, co je to mít hlad, vy, co se cpete, čím je vám jen libo! Vztek mu zkřivil tvář.

V mžiku však zašilhal směrem k Meritaton, jestli to zahlédla. Pravděpodobně ano. Zkoumavě ho sledovala. Připadalo jí neuvěřitelné, že má ve své blízkosti člověka s tak bohatými emocemi. Ačkoli jsou mnohé z nich temné, nemohla z Lámy spustit oči. Pekshenkare, její dřívější kamarád zahradník, byl, co se týče pocitů, docela prostý. A příliš se neprojevoval. Byl spokojen s málem, znal svůj cíl, a šel si za ním. Pořád pracoval a mnoho toho nenamluvil. Jistým způsobem Meritaton trochu nudil.

Chůva je ztělesněný anděl, z té čiší jen láska, něha a radost. Táta je taky fajn. Se služebnictvem se příliš nesbližuje... No a teď tu sedí, jen pár desítek centimetrů od ní, jakási sopka bouřící nejpestřejšími pocity, od bolesti, zklamání, žalu, odhodlání, přes hrdost, po cílevědomost... Cílevědomost? Zarazila se. Kde na to přišla? Dá se Žabák označit za cílevědomého, když pořád jen někde posedává a medituje?


Z každého prodaného produktu a služby dostává

33 Kč

Záchranná stanice a Dům přírody Poodří, Bartošovice