Kdo je to ta Meritaton? Who is Meritaten? (Blog)

08.05.2019

Hlavní hrdinkou mého čtyřdílného románu Milovaná Sluncem je dcera egyptského faraona Achnatona. 

Příběh začíná v překrásné zahradě, kde třináctiletá Meritaton poznává svět a mění se z dítěte v dívku. 

V druhém díle chodí Meritaton do mysterijní školy, kde se učí chápat a ovládat realitu pomocí nejrůznějších technik a testů. 

Třetí díl bude pro Meritaton kritický, musí zvládnout tu nejtěžší zkoušku strachu, neboli svůj samotný život uprostřed politické vzpoury a vraždy jejího otce. 


Poslední díl zakončí pravděpodobně jako jednadvacetiletá, jenže náplň tohoto dílu je mi ještě záhadou. Jen cítím, že bude mít přesah s platností pro celé současné lidstvo na Zemi. 

A jak jsem se k Egyptské tématice a ke jménu Meritaton vůbec dostala?

Poprvé jsem na to narazila při jedné ze svých mnoha regresních terapií, kdy jsem jakoby prožívala okamžiky krátce před a po smrti faraona Achnatona. Z prožívaného obrazu jsem měla dojmem, že jsem zřejmě Achnatonova dcera. Ačkoli jsem mohla být i milenka, soudě podle velmi intenzivní lásky, kterou jsem k němu chovala. Jako bych žila jen pro něj. Třeba jsem byla obojím. Wikipedie naznačuje, že incest tehdy býval běžný z potřeby udržovat při životě nepočetnou faraonskou elitu, jež se jinak přísně izolovala od zbytku populace. Ovšem v mých knihách je Meritaton pouze dcera.

Z Wikipedie jsem se dále dozvěděla, že Achnaton měl dcery čtyři. Při regresní terapii mi připadalo, že v závěru sedím na trůně, zaměřila jsem se tudíž na nejstarší dceru jménem Meritaton, která prý na pár let převzala po otci vládu. Jenže ta má vláda připomínala spíš zoufale tragickou frašku.

Proč? Zaprvé mne asi úplně rozdrtily mé vlastní emoce. Žal a vina, že jsem té vraždě nezabránila, mne doslova sžíraly zaživa. K tomu musíme přidat skutečnost, že jsem byla vlastně vězněm velekněží, kteří Achnatona zabili, aby se dostali zpátky k moci. Musela jsem žít, aby zůstal v zemi klid, současně jsem však nesměla absolutně nic. Snad ani mluvit či přemýšlet. Vzhledem k mému speciálnímu vzdělání z mysterijní školy mne zřejmě považovali za vysoce nebezpečného vězně, a totální kontrolou připomínající vymývání mozku z Orwellovy knihy 1984, mi natolik znepříjemňovali život, že jsem se postupně změnila na jakési zombie. Možná jsem zešílela. Ale třeba jsem si to jen vymyslela, říkala jsem si. Nakonec mne ty regresní terapie přestaly bavit, a všechno jsem pustila z hlavy.

Podruhé jsem narazila na jméno Meritaton, když jsem si zkoušela meditaci, při níž jsem měla zjistit jméno svého vyššího já. Jakmile jsem se zklidnila a zeptala své duše, jak jí mohu oslovovat, zaznělo mi v hlavě jméno Marie. Nepřikládala jsem tomu velký význam, Marie se jmenuje kdekdo, včetně babičky v jejímž domě bydlím. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem opět nahlédla do Wikipedie, a zjistila, že Marie se odvozuje od jména Meritaton.

Meritaton znamená Milovaná Sluncem. Milovaná tím, kdo ji stvořil, kdo ji vyživuje, kdo se o ni stará. Slunce zde představuje stvořitele, Boha, zdroj všeho, co je. Myslím, že mne to rozplakalo, milovaná jsem si tehdy nepřipadala ani náhodou. O to víc jsem se s tím jménem ztotožnila. Začalo pro mne symbolizovat naději, že možná i já jsem konec konců milovaná. Že mé trápení má smysl, že musím jen něco pochopit a vše zlepší. Bylo moc hezké opakovat si, že jsem milovaná Sluncem. Tím to však pro mne opět skončilo. Oba tyto příběhy, jež mne zaváděly k událostem před 3500 lety, jsem brala jako kino. Na chvíli mne to pobavilo, zaujalo, ale můj zájem po čase opadl.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem o dva roky později nalezla ve dvou knihách, nezávisle na sobě, popis situace okolo Achnatona a jeho smrti, velmi podobný tomu, co jsem já prožívala ve zmíněné regresi. Obě knihy se snažily po svém interpretovat historii světa, jedna z nich se myslím jmenovala Síň Amenti, autora si nepamatuji. Druhou je Květ života od Drunvalo Melchizedeka.

Co to mělo znamenat? Znovu jsem se vrhla na Wikipedii, abych se tedy o Achnatonovi dozvěděla víc. Ovšem články byly matoucí a historické souvislosti nejasné, zejména co se týče vztahů a jmen. Řekla jsem si tedy, že možná na těch detailech ani tak nezáleží. Co se mi ten příběh snaží naznačit? Třeba mi přináší objasnění potíží, na které narážím v mém současném životě?

Když se ještě vrátím k mé regresní vizi, nejvíce mne tam zarazilo, jak totálně jsem byla závislá na svém otci. Milovala jsem ho slepě, jako bych spíš žila jeho život než svůj. Pravděpodobně za mne rozhodoval vše, protože jsem opravdu věřila, že on to Bůh. Dalo by se říct, jakoby reprezentoval mužskou stránku mé osobnosti - průbojnost, sílu, rozhodnost a stabilitu - kterou jsem si ovšem já po jeho boku ani trochu nerozvinula. Zůstala jsem důvěřivou, bezbrannou dívkou, která byla navíc extrémně senzitivní a jasnovidná, což mi bylo později neuvěřitelně na obtíž.

Neuměla jsem se chránit před mentálně-emoční manipulaci a útoky mých věznitelů. K ničemu mi bylo, že jsem uměla proměňovat realitu pouhou myšlenkou, když jsem se nebyla schopna ani na chvíli soustředit. Možná mi dávali omamné látky, možná mne strašili a působili mi bolest. Snažila jsem se ze všech sil chovat tak, aby byl otec na mne hrdý, kdyby mne mohl vidět. Byla jsem násilím zatlačována do role loutky bez mozku a bez duše. Myslím, že jsem to vydržela nanejvýš osm let.

Jelikož ve mně mé Egyptské vzpomínky zanechaly pocit hořkého zklamání a obviňování sebe samé, jak jsem to těžce nezvládla, napadlo mne, že by mi k uzdravení pomohlo napsat o tom knihu.

První dva díly románu Milovaná Sluncem zobrazují život Meritaton smyšleným způsobem až k oné chvíli, kdy jí zemřel otec. Dívka si bezstarostně hraje v zahradě a zvědavě dumá o světě za hradbami. Z různých náznaků už sice trochu vnímá napjatou politickou situaci, jíž se brzy stane součástí. Ovšem víc ji zajímají hezcí chlapci a pohádkové či šamanské bytosti, s nimiž se v zahradě potkává.

V druhém díle navštěvuje Meritaton mysterijní školu, která se specializuje na léčivý a transformační zpěv. Už dlouho mne fascinuje, jak zvuk a hlas ovlivňují realitu, naše zdraví a psychické rozpoložení. V Egyptě se prý zpěvem otevíraly energetické brány, jež chránily místa, kam byl veřejnosti vstup zakázán. O tom všem bude druhý díl, který se právě chystám psát. Chybět nebude ani pár zkoušet strachu s rakví a krokodýly, které možná někteří nepřežijí. Uvidíme.

Jak už jsem řekla, na lámání chleba dojde ve třetím díle s názvem Vláda. Jakmile zemře faraon Achnaton, přála bych si, aby to hlavní hrdinka zvládla lépe, než tehdy já. Zcela jistě to pro ni bude těžké, ale věřím, že najde řešení. Budu se snažit jí napovídat na základě zkušeností, jež mám dnes... No, a aby toho nebylo málo, ráda bych tuto románovou sérii zakončila dílem čtvrtým s názvem Světlo. Mělo by to být jakési vyvrcholení s přesahem poplatným pro současný svět.

Velmi se na to těším. Psaní této knihy je pro mne potěšením, ale i obrovskou výzvou k rozvoji různých dovedností. Je to poprvé, co jsem se donutila psát, kreslit, nahrávat, a prezentovat svou tvorbu v tak obrovském rozsahu a v tak vysoké kvalitě. Současně pro mne tento příběh zůstává tajuplným překvapením. Určitě nakonec všechno dobře dopadne, ačkoli stále netuším jak. :-)


© Soňa Siepaková