Poddajnost (49)

14.07.2019

Když se ti svým tělem poddám, 

přestaneš už na mne řvát?

Mám ti raději hned ustoupit, 

nebo se něčeho horšího bát?

Snad se na tvém chování něco změní,

když svým tělem přispěju k tvému uvolnění.

Násilí má tvář ohyzdnou,

ať už přináší bolest srdce, nebo fyzickou.

Budeš mne mít více rád,

když tě nechám své tělo používat?

Přestaneš mě ponižovat?

Nebo budu jen všeho litovat?

Je řešením poddajnost?

Nebo mi jen stoupá zlost?

Ty jsi ke mně stále stejný. 

Krutý, chladný, bezohledný.

Lhostejná je ti hrůza má,

z temna mezi nohama.

Holí či úderem boty,

zklidníš mne vždy do němoty.

Přestanu ti odmlouvat.

Nebudu tě ani pomlouvat.

Smrtelná je hrůza má

z toho, jak jsem bezbranná.

Bože, mám už toho dost!

Vidíš přec mou upřímnost!

Snažím se, ať pochopí,

ať prohlédne ze své slepoty.

Tělo mé je nástroj tvůrce,

potřebuje bezpečí.

Miluje celým svým srdcem.

Strádání mu nesvědčí.

Já chci, aby tělíčko mé

pomohlo mi tvořit, růst.

Ať z něj sálá jen to dobré. 

Ať jsem krásné ženské kus.

Kéž mi láska zahojí vše,

co mám v těle zraněné.

Kéž přestanu přitahovat,

co je shnilé, zkažené.

Láska mnou teď proudí silně,

od palečků po šišku.

Z oběti se proměňuji

v blahem šťastnou opičku.

Jen s tělem, co zdravím září,

s úsměvem v soucitné tváři,

bez zvyků, co vzestup maří,

osvícení se nám zdaří!

Děkuji za odvahu, 

otočit se na prahu

a odejít. 

Kde mne chtějí jen uvěznit.

Děkuji, že vidím jasně,

snahu zničit, co je krásné.

Že umím včas se zachránit,

a strach v bezpečí proměnit.

Mistrem ten se jenom stává, 

kdo prožil mír i násilí.

Rozkývat se nenechává,

a ví, že se na všem podílí.

Děkuji, že zkušenosti

v moudrost se mi změnily.

Děkuji, že stabilní jsem,

když se někdo rozčílí.

Děkuji, že čím dál lepší

svět kolem si vytvářím.

Děkuji, že od teď navždy

Svým světlem temno přezářím!

© Soňa Siepaková 


E-knihy a audio-knihy Soni Siepakové
_E-books and audio-books by Soňa Siepaková