Zkušenost Alenky

30.07.2019

Kdo je Alenka?

Alenka si mne našla na internetu v roce 2017, a zaujalo ji léčení rodové linie, které jsem tehdy nabízela v rámci své terapie (etiko-terapie). 

Trápil ji vztah s mentálně postiženou matkou, o kterou se musela starat (ač byla myslím v ústavu), a emočně chladným, dominantním otcem, s nímž bydlela (s jejím přítelem ještě neměli vlastní byt).

Alenka měla v sobě ze svého rodinného nastavení hodně zmatku, který se jí nemile odrážel do partnerského vztahu. Jestli si správně vzpomínám, povídala mi při prvním setkání, že se nedokáže přestat hádat se svým přítelem, a někdy nezastavitelně křičí i celou noc. Byla ze sebe zoufale nešťastná, a nedokázala být ve svém vztahu spokojená, přestože byl její přítel trpělivý a měl ji rád. 

ALENČIN PŘÍBĚH

Narodila jsem se do prostředí, kde milující a obětavá žena vzbuzovala mnoho vzteku. Celé mé dětství jsem žila jakoby v jednom okamžiku jednotvárného života mých rodičů, opakujících každý den tu stejnou situaci. Každý den po dni, týdny, měsíce, roky, stále ta stejná situace, na stejném místě, znova a znova od mého narození a bůhví jak dlouho před ním. Bezvýchozí, bezvýsledné... mámu vysvobodila nemoc, mě zatím odhodlaná cesta práce na sobě samé s nezlomnou vůlí poznat i přívětivější a uvolněnější stránku bytí.

Na etikoterapii jsem přišla poprvé 10.3.2017. Do vyhledávače jsem tehdy napsala něco jako 'terapie ostrava' a věděla jsem, že se nechci dostat do rukou někoho, kdo na mě bude uplatňovat různě dané postupy, nechtěla jsem se cítit ovládaná nebo manipulovaná. Léčivá poradna mi padla do oka. Pamatuji si, že se mi velmi líbil název její metody, působil na mě lehce, vznešeně a svobodně. A necítila jsem strach z toho, co mě tam bude čekat. Neměla jsem tehdy žádná doporučení, žádnou síť známých, jen vlastní intuici a rozhodnutí posunout svůj život alespoň o krok k lepšímu.

První dvě setkání pro mě bylo nečekané, že jsem nebyla nijak zvlášť dotazována, nemusela jsem nic složitě vysvětlovat a ani se obhajovat. Vnímala jsem to jako ponoření se do ticha a důvěry v to, že vlivy minulosti, které jsem už nemohla unést, se skutečně rozplynou.

Po prvním setkání jsem doma začala uklízet, vydrhla každý kout místo toho, abych jako vždy hledala způsob kam odjet, co zařídit, prostě kam utéct. A také jsem v té době často vzpomínala na ženy z mé rodiny a hledala si historické články o životě a postavení žen v minulosti. Bylo to docela euforické a měla jsem víc energie.

Za týden jsem přišla znovu, druhé setkání bylo smutnější než to první. Neměla jsem úplně dobrou náladu. Druhý den mi bylo špatně, celý den jsem ležela a pospávala. Zdály se mi divné obrazy. Po prvním sezení jsem hodně myslela na ženy v rodinné linii (i tak obecně), po (při) druhém jsem pociťovala vazby na muže, pocity z nich. Nic moc příjemného jsem uvnitř sebe neobjevovala. Cítila jsem nedůvěru, strach, opatrnost, nepochopení. Uvědomila jsem si, že se mi nelíbí, co ve svém životě vidím. Věděla jsem to i dříve, ale tentokrát jsem u toho měla jiný pocit. Byl to pocit únavy a dovršení. Skutečného uvědomění, bez vzdoru a chtění vše změnit. Bolest. (to jsem si napsala tehdy, tak jen opisuju)

Poté jsem se skoro na pět měsíců odmlčela. Na další setkání jsem se objednala až 3.8.2017 . Od té doby docházím skoro každý týden (11.8., 17.8., 25.8., 8.9.,22.9., 29.9.) V této druhé vlně už se, podle mého, čím dál více otevírám sobě, poznávám se a prociťuju. Pozornost jsem v té době neustále soustředila na své břicho, které mi vadí, je jako polštář. Vnitřním zrakem bylo podlité a plné modřin.

17.8. 2017 jsem v emailu napsala: "Když najednou začínám vidět a uvědomovat si, co předtím vůbec a jak jsem žila a jednala a jak vlastně ten můj vlastní život vypadá, je to docela velká pecka."

25.8.2017 zažívám ten nejemotivnější zážitek dosavadních návštěv na základě velmi rané vzpomínky krátce po mém narození, kdy se ode mně oddělila duše. Koukala na mě a pozorovala shora při jedné špatné situaci. Omlouvám se jí a prosím, aby to už nedělala. Asi poprvé jsem cítila setkání s vlastní duší. Moc mě to dojalo. Spojuji si s tím všechny křivdy, zrady a osamělost, kterou mi zrcadlí téměř všechny vztahy v mém životě.

Září jde v duchu nechuti a zklamání vůči ostatním, nemůžu nikoho snést, neochotně komunikuji, chci se někam schovat, v práci neumím vydržet. Vše mi působí ohromnou bolest. Každý něčí postoj nebo pronesená věta jde do mě až na kost, střílí to do mě jak střely z pistole. Cítím utrpení a bolest zvířat, nálady a záměry lidí...je to nesnesitelné. Vztahy a kontakty s lidmi nemám vůbec pod kontrolou. Přála bych si, abych to zvládala lépe. Na druhou stranu si připadám silnější. Mám pocit, že to nejhorší už je snad za mnou. V novém bytě mohu lépe myslet.

Aktuálně ze soboty: Příběh Hádala se duše s tělem: Neustále na sobě pracuji a snažím se sama sebe prociťovat. Je to však velmi těžké, cítím strašnou vnitřní bolest a prázdnotu a okolnosti mi vůbec nepomáhají. Zase samota a opomíjení. Rozčileně promlouvám ke své duši a viním ji z toho všeho proto, že ode mě celý život utíká. Navíc si zase držela odstup! A najednou přišla odpověď: "když ve tvém těle se nedá vydržet..." tak!...a je to venku! Ta věta mi nešla z hlavy, úplně mě opařila. Přemýšlela jsem, jestli mám tak slabou duši nebo v sobě nosím opravdu tolik nesnesitelné bolesti.

Přikládám fotku kartiček s texty, které jsem si vytáhla. Na kartičku 'Zázraky se dějí v každém lidském životě.' koukám každý den. Mám ji vystavenou na pracovním stole.