Zkušenost Věrky a zvířata

20.07.2019

Kdo je Věrka?

Věrka je maminka malého chlapečka, která má doma navíc kocourka Micínka a ve stáji koníka Indiga.

K rodinnému nastavení dodám, že otce má Věrka dominantního, "nedá se s ním diskutovat", úspěšného obchodníka, matku laskavou, poddajnou. Rodiče jsou rozvedeni, žijí odděleně. 

Jakmile jsem spatřila velkou podobnost mezi zdravotními problémy Věrky a jejích zvířat (chlapeček byl zdravý, pokud vím), požádala jsem ji, jestli můžeme sledovat změny a souvislosti. 

VĚRČIN KONÍK INDIGO

Abych byla konkrétní, fascinovalo mne, že Věrka má zablokované levé rameno (levá strana těla = ženský princip), a kůň (pokud si správně vzpomínám) měl výrůstek v levém kolenním kloubu, kvůli němuž se na něm po většinu času nedalo jezdit. Jen občas měl dny, kdy ho nic nebolelo, a svezl mne (viz foto). 

Věrku také trápila kolena a ztuhlost kloubů obecně. Koník měl dále ekzém, kvůli němuž se mu musela odstraňovat hříva, a přes léto nosil ve výběhu ochrannou síť, aby mu do ranek mušky nenakladly vajíčka. Na ekzémy trpěla i Věrka.  

VĚRČIN KOCOUREK MICINEK

Kocourek Micínek měl nadváhu související s oslabením ledvin. Musel dodržovat přísnou ledvinovou i odtučňovací dietu a vůbec ho to nebavilo samozřejmě. :-) 

Podobně se do diet nutila i Věrka. Jenže bolest při pohybu ji odrazovala od cvičení, a jakoukoli frustraci (játra, žlučník), smutek (plíce), zklamání (srdce) či osamělost (slezina, slinivka) si kompenzovala sladkostmi.

VĚRČIN PŘÍBĚH

Od začátku terapie se Soňou uběhlo pár měsíců. Musím říci, že čas strávený s ní a s etikoterapií mě hodně posunuje dopředu na mé duchovní cestě. Není to jen o léčbě mých bolestí. Začínám si víc a víc uvědomovat souvislosti u mých problémů v souvislosti s celou rodovou linií mé matky a otce. 

Na počátku naší terapie byly mé problémy horší a intenzivnější. Ramena více bolela. Záda nešla téměř ohnout. Kulhala jsem na pravé koleno. Jako by se vyplavovaly bolesti tam ukryté. Časem se ale bolesti mírnily a já začala mít opět chuť začít na sobě více pracovat. Začala jsem chodit na fyzioterapie, které jsou hodně intenzivní, ale mám pocit, že mi také dost pomáhají. 

Jsem ve stavu velkého zlepšení. Na obě ramena si můžu v noci lehnout a netrpím bolestmi. Je velký posun v tom, jak na své bolesti nahlížím. Už ne jako na něco, co bych měla s pokorou přijmout, protože je to můj karmický úděl. Začínám věřit, že má budoucnost bude ve zdravém a fungujícím těle. Vím, že to chce ještě čas, protože každý růst bolí, ale věřím, že jsem na správné cestě. 

PO PŮL ROCE

Můj závěr po půl roce práce s Věrkou a jejími zvířaty: Věrka učinila velký pokrok, začala si více uvědomovat sama sebe i vztah toho, co prožívá s tím, co se jí děje v těle. Bolesti polevily, pustila se do cvičení a začala si své potíže už řešit sama (vyzkoušela i jiné terapie, začala se vzdělávat, chtěla další dítě). Zvířátka vykazovala podobně jemné zlepšení, kocourek je dnes, pokud je mi známo, zdravý, koník zůstal částečně (ne)pojízdný. 


TONDOVA KOBYLKA VANESSA

Mou teorii, že zvířata zrcadlí "své lidi" mi potvrdila i kobylka Vanessa, která trpěla astmatem a dýchavičností. Její majitel Tonda byl rozvedený, vysloužilý voják. V době terapie žil dlouho sám na svém rodovém statku.

Zkusila jsem terapii pro Tondu zaměřit na plíce  a srdce (smutek, beznaděj). Měla jsem dojem, že si ze své bývalé práce musel odnést "zavřené" srdce, když byl i nejednou na misi ve válce. Terapii jsme provedli jen jednu, o další už nejevil zájem. Nicméně za pár měsíců usadil v krásném vztahu. O kobylce už nemám další novinky. 


NAŠE FENKA NIKITKA

A poslední zkušenost s působením energie na zvířata mám s fenkou Nikitkou. Původně to byl můj pejsek, z útulku přijatý ve věku 1,5 let. Nicméně když mi známá veterinářka vnutila k záchraně kotě, přestěhovala se Niki k mamce, kde je šťastná dodnes. :-)

Nikitka přišla z útulku s nervozitou a útočným štěkotem vůči mužům (pravděpodobně jí bývalý majitel ubližoval), a bála se vody. Když jsem se koupala v jezeře, rozčilovala se na břehu. :-) 

Také se bála bouřky a to mne trápilo nejvíc. Donesla jsem tedy jednoho dne Nikitčinu fotku panu Cindlerovi, který byl v té době mým terapeutem i učitelem. Zatímco se díval na fotku Niki, energeticky s ní pracoval pár minut, a řekl, že ji někdo zkopal. Současně mi i vysvětlil, co přesně dělá, a jak mohu při bouřce Niki zklidnit .

Po příchodu domů jsem nepoznala rozdíl, ale druhý den mi na procházce skočila Niki do potoka. Nevěřila jsem vlastním očím a nadšeně jsem s ní natáčela videa. 

Vodu miluje dodnes. Na muže už neštěká, vyjma cizích lidí na zahradě, v rámci hlídání. 

Strach z bouřky se nespravil, ale to možná proto, že v době tohoto pokusu už Niki bydlela s mými rodiči, kteří byli plní traumat, zášti a strachů (otec zemřel na rakovinu v roce 2017, mamka prodělala rakovinu také, ale teď se zdá být zdravá).